Search
Close this search box.

Jak si správně přát

Zkoušeli jste si někdy vyrobit nástěnku přání? Anglicky visionboard? A už se vám nějaké přání z toho vyplnilo? Mně konečně ano! 🙂 A dokonce vím i proč? Zajímá vás, co mi zafungovalo? 🙂

Nástěnka přání

Vždycky v lednu je článků a videí o vytváření visionboardů plný internet, každý dává skvělé tipy, jak na to, co funguje, jaké formulace použít, co ještě všechno o tom potřebujeme vědět. Já osobně jsem to objevila teprve před 2 roky, ale okamžitě mě ten nápad nadchl. 🙂

Moje první nástěnka přání (to bylo na rok 2017) se mi ohromně líbila a měla jsem z ní obrovskou radost. Vytvářela jsem jí přes 3 týdny, všechno hrálo jasnými barvami, vybrala jsem spoustu krásných obrázků mého vysněného života, které jsem nalepila na velký papír. Další týdny jsem jí docela i sledovala a zkoušela si představovat všechny ty věci a situace, které jsem tam zachytila a popsala.

Postupem času jsem jí ale začala brát jenom jako barevnou kulisu nad psacím stolem. A za několik měsíců už nic z toho nebylo vidět, protože jsem přes to připíchla obrázky, co mi děti nakreslily. Vlastně skoro úplně upadla v zapomnění a nevěnovala jsem jí pozornost…

         

Jenže na konci roku, když jsem se na ní podívala, měla jsem pocit, že se skoro nic nevyplnilo…

Znovu a lépe

Chvíli mě to mrzelo, ale hned v lednu jsem si začala tvořit nástěnku novou. S vědomím, že tentokrát to bude třeba lepší. Při vytváření jsem se náramně bavila. Užívala jsem si představy, které jsem se snažila na nástěnku zachytit.

Když jsem ale chtěla ztvárnit jedno z mých největších přání, uvědomila jsem si zajímavou věc. Nejvíc mi v té době záleželo na tom, abych pro našeho předškoláka vybrala tu nejlepší školu. Takovou, do které se bude těšit a bude v ní spokojený.

Má to ale háček…

Kdykoli jsem na to pomyslela, začala jsem cítit úzkost, takový ten ošklivý pocit břiše, napětí a strach. Celou dobu, kdykoli jsem o tom přemýšlela, myslela jsem hlavně na to, co nechci a čeho se bojím… Že bude jeho paní učitelka nespravedlivá, přísná, nebudou si s spolu rozumět, nenajde si kamarády, mohl by ho taky někdo šikanovat! A ve školní jídelně ho budou nutit jíst i to, co nesnáší a nevím co ještě… Těch obav bylo opravdu dost.

Pořád jsem hledala způsob, jak tohle mé přání na nástěnce ztvárnit. Zkoušela jsem tam nalepit budovu nějaké školy a nadto napsat skvělá škola. Jenže při pohledu na to jsem měla pořád stažené břicho a nepříjemný pocit. Pak jsem zkusila další variantu – učitelku sedící s dětmi v kruhu, takový pohled na idylku ve třídě. Jenže mě při té představě naskakovalo: „Co když ale on nebude patřit mezi ně? Co když on bude stranou a ostatní s ním nebudou kamarádit?“ A špatný pocit nezmizel…

A potom přišel nápad 🙂 

Když se tedy soustředím na pocity, při jaké představě mám dobrý pocit?

Zavřela jsem oči, a uviděla jsem Ládíka, jak vchází do  našich domovních dveří s aktovkou na zádech a s úsměvem od ucha k uchu hlásí, že ve škole dneska bylo skvěle.

U téhle představy jsem se začala usmívat, nechala jsem oči zavřené a jenom jsem si vychutnávala ten pocit. A konečně mi bylo dobře. Zmizelo to svírání žaludku a já jsem si byla jistá, že tohle je ta správná cesta.

Pak už bylo jednoduché to na nástěnku znázornit. Našla jsem si fotku Ládíka, na které se směje a je šťastný. Je to fotka od oběda a on v ruce drží lžíci. Tuhle fotku jsem si vytiskla a nalepila jí na nástěnku. Pak jsem chvíli hledala na internetu, až jsem našla obrázek nějaké aktovky. Chvíli jsem si hrála s jeho velikostí, aby se hodila akorát Ládíkovi do ruky. Tak jsem si tu aktovku vytiskla a nalepila jsem jí k Ládíkovi. Pak jsem ještě okolo namalovala domeček a napsala na něj: skvělá škola, Ládík školu miluje, má skvělé kamarády.

A tak už to na nástěnce zůstalo.

I když jsem na nástěnku nekoukala moc často, tenhle obrázek jsem měla prostě uložený v hlavě a k němu všechny dobré pocity. Kdykoli mě v těch dalších třech měsících, co zbývaly do zápisu, přepadl zase ten tísnivý pocit a pochybnosti, okamžitě jsem je nahradila touhle představou.

Ideální škola na obzoru

Vybírala jsem ze čtyř škol v okolí, dvou klasických a dvou alternativních. Moje srdce mě táhlo k alternativám a mezi nimi jsem měla najednou brzy jasného favorita! 🙂

Byl to pro mě ale obrovský krok do neznáma. Ačkoliv jsem vystudovaná učitelka pro 1. stupeň, nikdy jsem se do žádné podobné školy během praxí ani potom nedostala, ani jsem neznala osobně nikoho, kdo by na takové škole učil nebo tam chodily jeho děti! A i když jsem se zeptala několika málo místních, které znám, všichni reagovali podivně, něco ve stylu, že je přece Ládík normální kluk, tak proč by chodil do Mozaiky…

Jenže kdykoliv jsem přišla na návštěvu do Mozaiky, byla jsem nadšená z té atmosféry, která tam panuje. Všechno to, co jsem měla jenom načtené z různých knih a tolik se mi to líbilo, tady všichni žili! Respektující a individuální přístup k dětem, nesoutěžení, podpora týmové práce, učení na základě vnitřní motivace, učitel jenom jako průvodce, děti, které už velmi brzy zvládají sebehodnocení a nečekají na pochvalu nebo kritiku od paní učitelky a mnoho dalšího…

Neumím to dost dobře popsat, prostě jsem se tam hned cítila jako doma. 🙂 A když jsem pak s sebou vzala Ládíka, byl na tom podobně. 🙂

Po zápisu jsem pak ale byla stejně až do září dost napnutá a pořád jsem si připomínala tu mou představu spokojeného Ládíka, jak přichází každý den ze školy.

…A teď po půl roce můžu opravdu říct, že se mi moje přání splnilo na 100%. A jsem za to neskutečně moc VDĚČNÁ!!!!

Bála jsem se, aby Ládík kvůli škole někdy neplakal. Místo toho jsem už několikrát kvůli škole plakala já – ale štěstím! 🙂 Už mi několikrát vážně hrkly slzy do očí, jak se mi postupně odkrývají střípky ze života Mozaiky a jak se stáváme my, rodiče, i naše děti součástí fantastické komunity lidí. Patří jim moje obrovské díky a ocenění. Kéž je takových lidí víc.

Takže přání se plní i mně! 🙂

A kouzlo, ve kterém to spočívá, je podle mě v tom, abych dokázala najít představu, ve které je mi prostě úplně krásně. Vůbec neřešit detaily, kdy a jak se to stane, ale jenom proč a jak se chci cítit. Vlastně si představit až ten výsledek, neřešit cestu.

Zkuste to taky a uvidíte. Držím vám pěsti. 🙂

                  

P.S. A ještě mě pobavilo, že asi po 14 dnech, kdy Ládík začal chodit do školy, jsem si náhodou všimla, že školní taška, kterou si sám vybral na konci prázdnin, je přesně ta samá, kterou jsem před 9 měsíci nalepila NÁHODOU já k jeho fotce… 🙂

Takže POZOR na jakékoliv detaily, které si doplníte, protože se to může vyplnit doslova do puntíku. 🙂

Anička Hromádková

Anička Hromádková

Vděčnost proměňuje můj život a já jsem díky ní každý den radostnější a spokojenější.
Baví mě inspirovat lidi, aby pomocí vděčnosti odstartovali ve svém životě zázraky a přitahovali si tak do svého života to, co si opravdu přejí.

Více o mně si přečtete tady»

Facebook

Nejnovější články