Všimli jste si, jakou nedílnou součástí našich životů se už staly naše telefony? Taky už bez něj neuděláte ani krok? A berete si ho dokonce i na záchod?
Chci se teď soustředit a psát jenom o tom, že dneska můžeme být okamžitě s kýmkoliv ve spojení. Vůbec nemluvím o tom, že v dnešní době už jsou prakticky všechny mobily spíš na úrovni kapesního počítače. O tom zase někdy jindy. 🙂
Myslím si, že na tom není nic tak špatného. Je to báječná věc, která nám změnila v mnohém život. Hodně nám pomáhá, ale má to i svoje úskalí.
Problém (jako obyčejně) není přímo ta věc samotná, všechna úskalí se skrývají v nás, uživatelích.
Co oceňuju na mobilní době
Já osobně jsem za svůj mobil moc vděčná. Dokonce se k němu váže krásný příběh o tom, jak jsem ho dostala, který má velký přesah a hloubku.
Oceňuju na naší mobilní době to, že můžu být klidně denně v kontaktu se svýma nejlepšíma kamarádkama, které obě bydlí hodně daleko na to, aby se nám dařilo být v kontaktu. A od té doby, co jsem se naučila používat sluchátka (která jsem objevila teprve asi před rokem), dokážu při povídání s kamarádkou uvařit oběd nebo uklidit celý byt, protože obě ruce mám volné. 🙂 To pro mě bylo asi jako objevení Ameriky. 🙂
Má to pro mě velký význam, náramně si to užívám, protože mám pocit, že efektivně využívám čas a při činnosti, kterou bych musela tak jako tak udělat, si popovídám stejně dobře, jako kdyby ta kamarádka seděla u mě v kuchyni a popíjela při tom kafe. 🙂
Jenže včera se mi přihodilo něco, co mě zase donutilo víc se zamyslet nad tímhle mobilním virtuálním světem, kde můžete s kýmkoliv kdykoliv mluvit. Nebo aspoň si to myslíme…
Výlet do bazénu
Každé pondělí jezdíme s dětma večer do bazénu. Manžel s Ládíkem odjíždí ráno do Rychnova do práce a do školy, pak má Ládík skauta a v 6 večer trénink v bazénu. Já s holkama přijíždím většinou až těsně před 6 a setkáváme se všichni v bazéně.
Včera jsem ale ráno klukům řekla, že s holkama tentokrát nepřijedu, že se mi zdá, že ještě pořád kašlou. A s tím jsme se rozloučili.
Jenže když jsme se vracely se stmíváním domů z venku, změnila jsem názor. Jelikož celý den skoro nezakašlaly, nabídla jsem jim, jestli chtějí jet do bazénu. A na to jsem ještě jinou odpověď než „Jóóó!“ neslyšela. 🙂
Bylo 5 hodin, cesta teď v zimě trvá přes půl hodiny, zavolala jsem Láďovi, abych mu to řekla a domluvila se s ním, jestli půjde s námi, nebo jestli má něco jiného, že pak můžu vzít všechny děti domů. A taky jsem se chtěla zeptat na to, kterou cestou mám jet. Naše nejkratší cesta do Rychnova totiž bývá v zimě občas dost těžko sjízdná, někdy úplně neprůjezdná. 🙂
Jenže jsem se mu NEDOVOLALA!
„No dobře, asi zrovna nemá telefon u sebe, za chvilku ho najde a zavolá mi zpátky.“
Při tom, co jsem rozmrazovala a vyhazovala auto ze závěje, jsem mu několikrát znovu volala. Stále nic. Začala jsem být LEHCE nervózní. Takovej malej červíček obav a pochybností, co mi hlodá někde vzadu v hlavě a nedaří se mi ho zahnat.
Naložila jsem holky a vyrazila. Po cestě znovu volám. Nic. Další pokus – NIC.
Z červíčka už je pořádnej červ, žere, žere, moje fantazie začíná vykreslovat různé scénáře, co se mu asi mohlo stát… „Láďa přece hned volá zpátky, přece má vždycky mobil u sebe. Asi si ho jenom zapomněl, nebo se dneska účastní skautské schůzky a mobil si nechal za dveřmi…“ Trochu se uklidňuju.
Už jsem skoro v Rychnově. Teď by měl Láďa vyzvedávat Ládíka ze skauta, takže je už určitě v autě a má všechny věci u sebe, i mobil, vyzváním, vyzváním, ale NIC. Červ se zakuklil a z kukly se vylíhla můra, taková ošklivá, temná, ničí mě zevnitř. Moje mysl teď už jede na plno a nedaří se mi ji nijak uklidnit.
Je neuvěřitelné, co všechno moje mysl dokáže:
„Tohle není normální, určitě se mu muselo něco stát… Nejspíš bouračka, co jinýho… Třeba to nebude tak vážný a bude jenom pár dní v nemocnici… No, ale co když se zabil? No, vždyť Krkavčí matka ovdověla přesně v mým věku, taky se třema dětma (její příběh můžete najít tady). Proč mi to ještě nikdo nezavolal? Jak dlouho to asi může trvat, než zavolají příbuzným?…“
Už přijíždíme k bazénu. A ejhle! Hned u vchodu parkuje Šneček (tak pracovně říkám Láďovýmu autu. 🙂 Můra odlétá pryč a já zase začínám zhluboka dýchat.
Mobilní pravěk
V době, kdy ještě mobily neexistovaly (což je pro moje děti v pravěku, ale já jsem v tom pravěku prostě vyrostla :-), bych asi k těmhle myšlenkám nedošla, protože by mě vůbec nenapadlo, že budu mluvit s Láďou dřív než zase večer doma. Když bych chtěla jet do bazénu, rozhodnutí bych udělala prostě sama a potkala bych se s ním rovnou v bazénu a nic jiného bych ani neočekávala.
Takže opravdu záleží jenom na nás, uživatelích, jak tuhle mobilní dobu využijeme. Já jsem si z téhle své příhody vzala to, že každý člověk má i dneska právo na to být nedostupný, odpojený, svobodný a já už nebudu očekávat od každého, že tu musí být pro mě a zvedat mi kdykoliv telefony. A hlavně jsem přehodila výhybku v hlavě, že i člověk, který mi 12 krát za sebou nezvedne telefon, nemusí být nutně mrtvý. 🙂
Ale ještě jeden bonus mi to přineslo. A VELKÝ!
Za těch 40 minut jsem si úplně srovnala priority a na všechny prkotiny, kterýma jsem se celý den před tím nechala užírat, jsem okamžitě zapomněla. Nebo spíš jsem se tomu musela smát. Protože když nejde o život, tak nejde o nic. 🙂 A pocítila jsem obrovskou, opravdu hlubokou vděčnost, že je můj manžel na živu, že moje děti stále mají tatínka, že prožíváme další den jako celá rodina a prožíváme ho společně, že máme tak krásné vztahy. To jsou tak obrovské dary a požehnání!
Přeju sobě i vám, ať na tyhle velké dary a nejdůležitější lidi, které máme denně vedle sebe ve svém životě, nezapomínáme.
Každý den můžeme zažívat ten překrásný pocit, stačí si to prostě uvědomit a každý den za to poděkovat. 🙂
P.S. A víte, proč mi ten telefon vlastně můj manžel nezvedl? Protože malému Ládíkovi odpadl skaut a s lektorkou plavání se domluvili, že můžou jít na hodinu před tím s menšími dětmi. Takže oni už byli celou hodinu v bazénu. 🙂
