Kolik LIKEů máš, tolikrát jsi člověkem

Zkoušeli jste si někdy založit stránku na facebooku? Kromě spousty pro mě nedůležitých rozdílů oproti soukromému fb profilu je tu jeden zásadní. Taková malá nenápadná past – na vaší stránce totiž můžete sbírat LIKEy!!!

Nový LIKE = nový FOLLOWertzn. někdo, kdo vás bude sledovat, případně i následovat, v mém případě by byl nejvýstižnější překlad pronásledovat. 🙂

A to je panečku NĚCO! Jestli znáte představení Jaroslava Duška 4 dohody, tak víte, jaké NĚCO myslím. 🙂 NĚCO, které určuje mou hodnotu. NĚCO, na čem záleží to, jestli jsem NIKDO nebo NĚKDO.

Tak jsem teď díky tomu, že jsem začala psát příspěvky na facebookovou fanpage Kouzlo vděčnosti zažila něco takového ve fakt intenzivní formě. Uvědomila jsem si svoji obrovskou závislost na hodnocení zvenku, od druhých lidí.

Moje přiznání

Každý příspěvek jsem tam psala s tím krásným nastavením: Jé, to mě dneska vážně potěšilo, třeba to potěší i někoho dalšího.

Ale ve chvíli, kdy jsem zmáčkla enter a poslala to na virtuální zeď, začalo něco neskutečného! Hlava se mi přepnula do nějakého závisláckého módu a nebyla schopná myslet na nic jiného než, jestli už mi dal někdo like!

Každou chvíli jsem vytahovala mobil z kapsy, abych se podívala a zkontrolovala to. Jako blázen. Všude jsem s sebou nosila mobil (což jsem ještě nedávno nedělala) a každých pět minut ho vytahovala z kapsy a sledovala, jestli mi někdo dal like.

Místo na děti, které na mě mluvily, jsem čučela do mobilu. U žádné práce jsem se nemohla soustředit, protože jsem se potřebovala sledovat skóre.

Wow, cítila jsem se opravdu jako psychopat, ale nebyla jsem schopná s tím nic udělat!

Přesvědčovala jsem se, že na tom přece nezáleží. Ale zároveň to vždycky překřičel vnitřní hlas – no jasně, že na tom záleží. Buďto si o tobě všichni myslí, že seš trapná  a nebo tě obdivujou. Na tom teda safra záleží. A nebo to nikoho prostě nezajímá. Ty nikoho nezajímáš. A to pro mě bylo asi nejhorší…

Facebookový rozchod

A jelikož jsem nebyla schopná s tu závislost dostat pod kontrolu, přestala jsem psát a dala si facebookovou přestávku, takový malý rozchod, abychom si ujasnily, jestli to s náma má budoucnost nebo ne. 🙂

A v tom čase přemýšlení jsem na ledacos přišla. 🙂

Hodnocení  X  sebehodnocení

Když jsem byla malá, nikdo se mě neptal, jak jsem SAMA SE SEBOU spokojená. Tak co? Jak si myslíš, že‘s tuhle situaci zvládla?

Nikdo mě nenaváděl k tomu, abych si o SOBĚ udělala SAMA vlastní obrázek, vždycky to moje vidění sebe samé vytvářeli „ti druzí“. Ze všech stran se mi dostávalo spousta hodnocení.

Vysvětlím to na nějakém jednoduchém příkladu.

Když jsem namalovala nějaký obrázek, hned tady byla moje milovaná maminka, (kterou mám nevýslovně ráda a nic jí nevyčítám) nebo některá paní učitelka, a hned se mi dostalo hodnocení:

„To je ale krásný obrázek. To se ti opravdu povedlo. Ty seš ale šikovná, Aničko!“

A nebo

„Prosím tě, co je to za čmáranici? Takhle se přece slon nemaluje. Takhle vůbec nevypadá. Že to je pohádkový slon? No jo, ale to nikdo nepozná, toho musíš namalovat takhle. Podívej, jak přetahuješ. To neumíš ani vybarvovat?“

Nikdy se mě nikdo nezeptal,

  • jak se MI to líbí,
  • co jsem to tady namalovala,
  • proč jsem to tam namalovala,
  • jak jsem s tím JÁ spokojená,
  • jestli z toho svého tvoření mám radost.

Hodnocení jiných nevypovídá nic o tom, co je pro mě a můj svět důležité, je to jenom názor dalších lidí, kteří mají úplně jiný pohled na svět a kteří se mi ho snaží vnutit taky.

A většinou to dělají v dobré víře a „pro moje dobro“, protože nic jiného v životě taky nepoznali. Od malička je jejich nejbližší a celé okolí hodnotilo a nálepkovalo, tak to ani jinak neumí.

Chápu to. Chápu je.

Často to dělám taky. Svým dětem, manželovi, kamarádkám.  Je to ve mně přece jenom asi hluboko. Ale aspoň se to snažím vědomě střídat i s tím vedením k sebehodnocení a nebo jenom nechávám prostor.

Díky tomu všemu vím, že si z celého srdce přeju, abych dokázala oceňovat sama sebe i bez pochval druhých a nebo navzdory kritice a negativním reakcím okolí.

Abych si byla sama sobě oporou a ten pocit sebejistoty a sebehodnoty si dokázala dát sama.

Přišla jsem ale na to, že je to vlastně úžasný trénink. A jsem za něj vděčná! Můžu nádherně sledovat, jak moc se nechávám ovlivňovat a kam už jsem se v tom posunula.

A tak jsem se rozhodla, že přece jenom budu pokračovat. Ale hlavně pro sebe. A když to přinese něco i někomu jinému, budu moc ráda. 🙂

P.S. A jestli se vám líbil tenhle článek, nemusíte mi dávat LIKE, já už to zvládnu i bez něj. 🙂

Anička Hromádková

Anička Hromádková

Vděčnost proměňuje můj život a já jsem díky ní každý den radostnější a spokojenější.
Baví mě inspirovat lidi, aby pomocí vděčnosti odstartovali ve svém životě zázraky a přitahovali si tak do svého života to, co si opravdu přejí.

Více o mně si přečtete tady»

Facebook

Nejnovější články